Název

2013-04-16 India Nashik - business trip

Popis

Pár fotek ze služební cesty v Indii, městě Nashik, 150km od Bombaje.
Odjížděl jsem z Brna 15.4. ve 12h na letadlo do Vídně. Po 5,5h jsem přistál v Dubaji, kde jsem si pár hodin počkal na let do Bombaje. Za 3,5h jsem vystupoval na letišti, kde byla obrovská vlhkost vzduchu, smrad plísně a policejní hlídky se samopaly. Na letišti mě čekal taxi, když jsem nastupoval na sedadlo spolujezdce, tak jsem uviděl volat a řekl jsem si, že je asi něco špatně. Ráno jsme projeli Bombají bez větší zácpy a 150km cestu do Nashiku jsem prakticky prospal. Ve 12h, 16.4., mě vysadil řidič před firmou a hurá do práce po dnu cestování.
Některé fotky jsem pořizoval jen z taxi při cestě do práce. Začínali jsme v 8 h a končili mezi 6-8 večer, takže jsem se přes týden nikam nedostal. Na obědy jsme jedli pravidelně ostré omáčky, takže mě vždy zachránila hromada rýže. O víkendu jsem si dával na hotelu na spravení špagety a rajčata s mozarelo. V práci jsem se za 14 dní prakticky nezastavil a kolega mi dával celkem zabrat, když na mě chrlil jeden dotaz za druhým. Do toho školení, meetingy, prohlídka výroby, která byla v porovnání s venkovním okolím naprosto čistá, vše bylo řádně uspořádané a čisté. Za branou firmy to byl úplně jiný svět, i proto, že měli vlastní zavlažovací systém a všude byla zelená tráva a rostly stromy manga.
Teplota během celého pobytu neklesla pod 35°C a obloha byla naprosto čistá. Naštěstí měli klimatizaci všude. Na hotelu, v taxi, v práci, v jídelně, …
O víkendu jsem měl dva dny volno, takže jsem ho chtěl využít k procházce po městě a okolí. V sobotu jsem vyrazil přes město do nákupního střediska. I když mi kolega doporučoval vzít taxi, rozhodl jsem se pro procházku ulicemi Nashiku. Musím říct, že tak jsem se ještě nikdy necítil. Na ulici jsem nepotkal žádného Evropana. Všude byli jen Indové a podle toho vypadali jejich pohledy na mě. Necítil jsem se moc jistě, ale lidé byli hodně příjemní. Pořád se usmívali, děti za mnou pobíhaly, ptali se mě, odkud jsem, zdravili mě, třásli mi rukou, jako by mě vítali v Indii. Většina lidí mluvila anglicky, děti, hlídači v obchoďáku, prodavači v obchodech i na ulicích, taxikáři, číšníci i kuchaři. Odpoledne jsem se vrátil na hotel a vyrazil na kopec vzdálený asi 3km, kde byli známé jeskyně, které mi kolega doporučil navštívit. Přišel jsem ale půl hodiny před zavřením, tak jsem jen vyběhl na kopec, abych se podíval na rozhled po okolí.
V neděli jsem vyrazil k jeskyním hned ráno, takže jsem měl čas se podívat dovnitř. Byla to vlastně jen skála, kdy byly vytesané místnosti od velikosti 1x1m až po velké haly 15x15m s vysokými sloupy. Prošel jsem se po okolí a přes dálnici jsem uviděl ještě vyšší kopec, tak jsem další cestu plánoval k němu. Když jsem se vracel na zpáteční cestě kolem jeskyní, tak mě stavěli místní návštěvníci a chtěli se se mnou fotit, takže jsem asi 15min pózoval a kolem mě se střídal jeden Ind za druhým. Když jsem sešel dolů z kopce a na chvíli si sednul a díval se, jak děti hrají kriket, tak si ke mně postupně přisedávali a vyptávali se, odkud jsem a jestli nechci hrát s nimi. Po chvilce jsem pokračoval na další kopec. Musel jsem projít tou nejchudší částí města, kde na ulicích chodili krávy, prasata, lidé bydleli v plechových boudách. Tak jsem na vlastní oči viděl, co je to slum. Nebyl jsem si zrovna moc jistej, jestli se procházím po vhodných místech pro turisty. Ale když jsem se ptal lidí na cestu, tak mi vždy ochotně poradili. Vyběhl jsem tedy i na další kopec, kde jsem měl výhled daleko za město. Chvilku jsem poseděl a pomalu se odebral na cestu zpět na hotel. Jak jsem se celý den potil a do toho se přidal všudypřítomný prach, tak jsem se na hotel vracel celý zaprášený.
Další týden v práci utekl opravdu rychle, zbytek večerů jsem strávil na hotelu prací, protože v okolí nebylo už nic k vidění. V pátek 26.4. v 16:30 jsem odjížděl z Nashiku do Bombaje, odtud letěl zase do Dubaje, kde jsem přistál o půlnoci, a měl jsem 9h na přestup, takže jsem si udělal pracovní sobotu. Když jsem nasedl do letadla, tak jsem hned usnul a vzbudil se po hodině, takže jsem ani nepostřehl, že jsme vzlétali. Naštěstí jsem měl sedadlo u okna a tak jsem mohl pozorovat okolí. Viděl jsem hořet ropná pole v Iráku, hory v Turecku a pohoří Fagaraš v Rumunsku, které jsme před pár lety přecházeli.
Ve Vídni jsme přistáli ve 14h, 27.4. a hned při pasové kontrole jsem zjistil, že jsem v letadle zapomněl pas. Takže jsem začal pobíhat po letišti, jestli mě pustí ještě do letadla, to samozřejmě nešlo, jeden sekuriťák, tak nějak náhodou Čech, se šel do letadla podívat, ale nic nenašel. Naštěstí jsem se dostal přes pasovou kontrolu na občanku, zkusil ještě další informace, jestli nechají prohledat letadlo, ale pas zase nenašli. Tak jsem se s ním rozloučil a vyrazil do Brna a pak ještě pokračoval k babičce na zbytek víkendu, kam jsem dorazil v 9 večer, po dnu cestován a skoro bez spánku. Pas naštěstí našla úklidová služba letadla a tak si ho můžu při další služební cestě ve Vídni vyzvednout.
Nevím, jestli bych někomu doporučil Indii na dovolenou a procházky po městech, ale hory jsou tam pěkné. Na druhou stranu je hodně míst v Evropě, kde jsem ještě nebyl a tak budu radši chvíli cestovat u nás. Musím však říct, že jsem si přivezl hodně zážitků a konečně vím, jak se cítí cizinci u nás. Indie je rozhodně zkušenost k nezaplacení.

Kategorie a štítky

Nastavení